Takhle vypadá každá druhá (volně parafrázovaná) poptávka po TFP focení. A volně přeloženo to znamená „nevím co chci fotit, nevím s kým a nevím kde, ale třeba z toho vznikne něco na co budu natolik hrdej / hrdá, že přes celou fotku fláknu svůj vodoznak a umístím to na svou facebookovou Photography stránku.

Přesně takhle to nemám ráda 🙂 Fotit jen z principu abych něco fotila je cesta do pekla a výsledek většinou za moc nestojí. Samozřejmě je nutné z toho vyjmout absolutní začátky, kdy se člověk hledá a exerimentuje. Umělecká tvorba vychází především z vnitřní potřeby se vyjádřit, něco sdělit. Pokud tedy chci nafotit nějaké téma, mám přesnou představu co to bude. V hlavně vidím jak to vypadá hotové. Vidím jak vypadá modelka, co má na sobě, v jakém se nachází prostředí, co zrovna dělá. Vím, jaká je atmosféra a jaký dojem vyvolává. Ráda říkám, že fine art fotografie je jako vyprávění příběhu a domnívám se, že právě příběh na pozadí je magickou esencí, která dodává fotce to něco. To kouzlo. Tu duši. Mám nějakou myšlenku a chci jí vdechnout život. Kdybych byla hudebník, složila bych o tom písničku. Kdybych byla spisovatel, napsala bych knížku. Já jsem fotografka, takže o tom vytvořím serii foto obrazů.

Důležité ale je, aby ta myšlenka vycházela ze mě. Několikrát (naposledy před rokem) jsem udělala tu blbost, že jsem kývla na téma někoho jiného a jako TFP nafotila cizí nápad. NIKDY, ani jednou mě to nebavilo a výsledné fotky jsem ani nezveřejnila, protože jsem si za nimi prostě nestála. Od té doby si trvám na svým a ikdyž mě osloví uznávaná modelka se zajímavým tématem, slušně odmítnu. Většinou si ale uložím kontakt a pokud a mám v hlavě něco, na co se ona typově hodí, oslovím ji později. Win-win situace. Spokojené jsme obě, ona má v portfoliu originální fotky v mém stylu, já mám další příběh, kterému jsem vdechla život.

Dřív mě hrozně popouzelo, když mi přišla zpráva od modelky s dotazem, jestli něco nenafotíme, a hned mi dotyčná naservírovala co chce za fotky. Ačkoliv vždycky odpovídám slušně a diplomaticky, v hloubi duše mi vřela v žilách krev nad tou troufalostí psát mi o fotky zadarmo a ještě vznášet požadavky. Dlooouho mi trvalo, než jsem si uvědomila, že to od modelek nebylo zamýšleno špatně, nýbrž měly dokonce dobrý úmysl ušetřit mi práci s vymýšlením tématu a taky předvést vlastní iniciativu. Právě takhle je totiž vychovali mí kolegové typu viz. první věta, a chuďery si pak myslí, že se to od nich očekává. Spousta fotografů je líná cokoliv vymýšlet nebo zařizovat a chce přijít rovnou k hotovému. Jak už jsem zmínila, nemám pro to pochopení. Přestože jsou mnohé moje modelky úžasné a pomáhají jak můžou, já jsem ten mozek, kterej říká co a jak. To zní hrozně egoisticky co? 😀 Možná je, ale jinak to bohužel nefunguje. Samozřejmě, že pokud fotím zakázku, vše se podrobuje výsostnému přání klienta. Právě v tomto je ten drobný ale zásadní rozdíl mezi TFP projektem a zakázkou. Při zakázce se fotí to co chcete vy, při TFP se fotí to co chci já. To je jasný, žejo 🙂 I pokud náhodou občas výjimečně já stojím modelem někomu jinému, tak držím hubu a krok, protože chápu že on má tu vizi jak to má vypadat.

Zpět k mé volné tvorbě. Přestože nápady skoro sypu z rukávu, bohužel i bohudík zakázky převažují a tak mám na své projekty zatraceně málo prostoru. Ročně jich zvládám maximálně 10, víc ani na ranu. Je jasné, že pokud jich má být tak málo, tak chci aby stály za to a nemám problém proto i spoustu obětovat a investovat. Pojedu přes celou republiku kvůli impozantnímu místu, zařídím pronájem, seženu kostým, zaplatím vizáž. Celková cena za jeden takový projekt jde i do tisíců, na moje náklady.
Samozřejmě se to snažím modelce udělat co nejpříjemnější a nejsnažší, ale zadarmo to taky není. To jediné co po modelce chci je aby se stala hlínou ze které já jako sochař vytvořím sochu. Konec poezie 🙂

Na tuhle slohovku plynule naváže druhá slohovka, která vás asi bude zajímat mnohem víc. Na stříbrném podnose vám totiž naservíruju návod jak se stát mojí múzou, jakým způsobem si vybírám modelky a jak se ke mě dostat na TFP focení.